Epidemie nastoupila v době již vznikající ekonomické krize. Nastoupila také v době, kdy u nás přetrvávalo kritické sucho. Velmi hlasitě se tehdy vedly diskuse jednak o potřebě zadržet vodu v krajině, jednak o tzv. Zelené dohodě (Green deal). Jejím cílem je dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Plán zahrnuje ambici ve snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030, a to o 50–55 %. (Ač jde o v podstatě rozumnou myšlenku, ani konkrétní postupy, ani ekonomické či sociální dopady tohoto záměru dosud nejsou vyhodnoceny a je zjevné, že jen tak od stolu bez hlubších analýz mohou být jen dílčí opatření velmi sporná. Česká vláda kladoucí, bohužel, jednostranný důraz na ekonomickou stránku života společnosti, ovšem po koronaviru tento záměr odmítá; což také není moudré.
Běžného občana, na kterého dopadají (a jistě dlouho budou dopadat) důsledky krize, již může unavovat floskule vyslovovaná různými pohlaváry v oblasti ekonomie a průmyslu – „z krize se musíme proinvestovat“. Selskému rozumu je tato myšlenka celkem pochopitelná; potíž je však v tom, že na ni navazují opět dosti abstraktní tvrzení o investicích do konkurenceschopnosti, o ekonomickém růstu, tedy záležitostech, jež běžný občan nedovede pořádně uchopit a posoudit, a pokud ano, nemůže se, bohužel, opírat o mnoho pozitivních příkladů. Podezření či pochybnosti může budit i často se opakující slůvko „smart“. Po mnohaletých zkušenostech z minulosti lze také jen stěží zažehnat obavu, aby dostupné finanční prostředky nebyly bez kýženého celospolečensky dosaženého efektu odkloněny s řadou negativních dopadů penězovody, jak jsme je již poznali v případě biopaliv první generace, fotovoltaických elektráren i jinde. Jde o to, aby dostupné prostředky byly investovány skutečně moudře a systematicky, tak, aby přinesly co nejširší pozitivní efekt ne protřelým čerpačům finančních zdrojů (máme jich dost; či nikoli?), ale společnosti, státu; aby jejich efekt také umožnil co nejrychleji amortizovat gigadluh, který nebude možné jednoduše odepsat. Kvalita života obyvatel České republiky musí být na prvním místě.
Kam investovat? Do krajiny!
Koronavirová epidemie zvýraznila několik závažných skutečností. Po uzavření hranic spojeném s vytvářením až padesátikilometrových kolon kamionů vyvstala otázka, do jaké míry je únosná závislost na vzdálených zdrojích potravin. Samozřejmě zde vyvstala úvaha o smyslu zvýšení potravinové soběstačnosti.Na počátku krize panovalo sucho, během ní se vyskytly přívalové deště, místy záplavy. Starosti s virem tak byly provázeny i problémy s odtokovými poměry v jednotlivých oblastech státu; místy se vlhkostní bilance vylepšila, jinde sucho trvá dodnes. (Mnozí jsme si povšimli, že se globální utlumení dopravy a průmyslu časově shoduje s razantní změnou počasí u nás; existuje zde nějaká souvislost? Nevíme; indicie existují, ale…)
Je dobře, že se problematika vody a také zdravé půdy v krajině stává zajímavým tématem, jemuž se věnují různé politické strany a politická uskupení. Jde o zásadní faktor, který ovlivní v budoucnu život u nás; a lze také očekávat silné předvolební sliby. Často ale vnímám jakousi rozpačitost a absenci moudrého či systémového přístupu. Důraz na stavbu rybníků i přehrad nelze považovat za dostatečně smysluplné, rozumné a účelné. Ano, mají svoji pozitivní roli, ale jsou jen dílčími prvky ekologické stability. V úvodu jsem hovořil o nerozumně vložených penězích; ministr zemědělství nedávno na své tiskovce pronesl informaci, že na každý den roku připadá jeden nový rybník. Budovat či obnovovat rybníky je správné, ale nikoli v krajině, jež není zajištěna proti erozi. Takový rybník bude nutné za pár let za další miliony korun odbahňovat. A budování přehrad pod horami, jejichž prameniště jsou odvodněna (např. Krušné hory)? Ano, voda po deštích či z tajícího sněhu se zadrží; ale která babička bude běhat s konvičkou pro vodu z kopců, které jsou uměle vysušené?
Rád bych zde předložil nástin strategie, kterou by bylo vhodné sledovat a do jejích jednotlivých oblastí investovat. Pokusím se také v závěru stručně naznačit i některé pozitivní externality, z nichž může společnost dále profitovat. Je jedno, kdo tyto myšlenky aktivně uchopí; bude na občanech samotných, aby to, co jim bylo před volbami někým slíbeno, sami zvážili a ocenili; a případné zneužití dostupných zdrojů aby náležitě potrestali. Ideální by jistě bylo, kdyby se řešení problémů české krajiny stalo společným zájmem nás všech, bez rozdílu pohledů na svět. Skutečně moudrá (smart!) investice do krajiny by za současných okolností mohla být tím krokem, který nás posune k budoucí prosperitě.
Vize krajiny
Nabízí se úvaha, že nejde JEN o vodu. Co by tedy měl stát občanům zajistit? Kam moudře investovat? Je tím EKOLOGICKÁ STABILITA krajiny.Diskuse o změnách klimatu vedou prvoplánově k úvaze, že se bude oteplovat. To je ale představa mylná, která by mohla naši dlouhodobou strategii managementu krajiny zmást. Musíme počítat jak s teplem a suchem, ale i s teplem a s mnoha dešti; také však s velkým chladem, který nás posune k polárnímu kruhu, a suchem i s dešti. (Není snad nutné upozorňovat na efekt vlivem tání ledovců již se zastavujícího se Golfského proudu či na vliv sopečných erupcí, jejichž negativní efekt na klima v minulosti již byl také doložen). Naše krajiny musí být připraveny na všechny tyto eventuality!
Je zřejmé, že stát musí velice vážně uvažovat o současném stavu krajiny a o vlivech, které v ní uplatňuje. Samozřejmě se to týká řady diskutabilních oblastí – zemědělství (jeho dlouhodobá strategie; dotační politika), lesnictví, potravinové soběstačnosti, přijatelnosti výstavby v otevřené krajině, kvality života obyvatel a mnoha dalších. Je jasné, že zde musí být nějaká strategická VIZE; ta ale dosud chybí. (Mimochodem, i sebemenší firma svoji vizi má!) Zde je tedy předložen i pro další diskusi její návrh:
„Česká krajina je dlouhodobě udržitelný vlídný prostor pro život, pro práci, seberealizaci i odpočinek obyvatel i návštěvníků. Bez nároků na dotace zvenčí poskytuje širokou nabídku potravin, surovin i energií, je nezávislá na vnějších zdrojích pitné vody. Krajina vyniká nejen velkou biologickou rozmanitostí, mozaikou rozmanitých krajinných prvků a atraktivním krajinným rázem, ale i stabilním klimatem s omezeným výskytem extrémních meteorologických jevů; krajina dokáže odolávat možným výkyvům klimatu. Z krajiny odtéká čistá voda, odtokové poměry jsou velmi vyvážené. Její silnou stránkou je zajištění důležitých přirozených toků látek, vody a energie. Dlouhodobá udržitelnost krajiny je podložena nejen cíleně a důsledně podporovanou rovnováhou ekologických, sociálních a ekonomických hledisek života krajiny i společnosti, ale i vzděláním obyvatel a obnovením jejich pozitivního vztahu k přírodním a kulturním hodnotám. Hlavní náplní hospodářů v krajině je péče o její hlavní ekologické funkce; produkce potravin a jejich zpracování i využití v místě je žádoucím a velmi bohatým vedlejším produktem této činnosti. Nezbytné je obnovení vztahu a odpovědnosti vlastníků i společnosti k půdě, která není předmětem spekulací a obchodu, ale je neobnovitelným zdrojem obživy celé společnosti.“
„Smart“ investice? Plošná revitalizace krajiny
V souladu s předloženou vizí se nabízí nadčasová možnost vstoupit do krajiny a napravit v ní chyby, jichž se v ní lidé dopouštěli vlastně již od neolitu; provést systematický VELKÝ ÚKLID krajiny, její plošnou revitalizaci.Pod pojmem revitalizace krajiny se rozumí realizace opatření, vedoucích k obnově a stabilizaci vodního režimu povodí a obnově půdy narušené nevhodným odvodněním a orbou (biologické, fyzikální a chemické vlastnosti půdy). Podpora rozšíření vhodných zemědělských kultur a rozvoj přírodě blízkých ekosystémů zároveň sleduje zájem odstartování procesu stabilizace místního klimatu na základě důsledné podpory funkce tzv. retenčně evapotranspirační jednotky (RETU; soustavy půda nasycená vodou – transpirující rostlina – atmosféra, jež umožňuje existenci krátkého vodního cyklu); plošné uplatnění tohoto zájmu v praxi přispěje ke stabilizaci klimatu a zmírnění výskytu extrémních povětrnostních situací již v regionálních měřítcích. Součástí revitalizace krajiny je soustavná podpora obnovy biodiverzity, včetně budování a zahušťování územních systémů ekologické stability. Hlavní zásadou, která revitalizaci kulturní krajiny charakterizuje, je uvedení komplexu revitalizačních opatření a změn do dlouhodobého souladu se zájmy udržitelného hospodaření a života v krajině; to vše ve smyslu programu udržitelného rozvoje, který pak přestane být jen prázdným pojmem.
Revitalizovat odvodněná prameniště (to je priorita) a vodní toky umíme, stabilizovat odtokové poměry v krajině rovněž. Umíme si rozumně poradit i s odvodňovacími soustavami, jichž máme přes milion hektarů, dovedeme (teoreticky) bojovat s erozí. Vlastně by se mohlo zdát, že stačí jen si vyhrnout rukávy a dát se do práce. V jednotlivých krajích vymezit povodí toků, jež se budou komplexně řešit, a to od pramenišť směrem po proudu; navrhnout změny kultur či agrotechnických postupů, společná technická zařízení, následně budovat rybníky, zahušťovat mozaiku krajinných prvků v krajině, obnovovat zaniklé polní cesty a stromořadí. Nemonitorovat za velké peníze, ale konat! To vše dovedeme. Kde je tedy problém?
Kde je problém?
Žádný politik – starosta, budoucí hejtman, výše nehledě, nemůže voličům slibovat, že jim zajistí život ve vlídné prostupné krajině s dostatkem vody, bez záplav a sucha. Je totiž bezmocný! Ano, může prosadit podporu pro drobné zásahy, ale na skutečně systémové (a skutečně účelné) řešení nemá síly. I kdyby měl třeba starosta štěstí a prosadil v obci komplexní pozemkové úpravy (KoPÚ), nemá vyhráno. Na jaké problémy místní a regionální politici narazí? Na prvním místě stojí zájmy vlastníků půdy. Následují i zájmy jejích uživatelů – většinou velkozemědělců, „přes které vlak nejede“. Za nimi stojí nešťastně nastavená dotační politika. Proto jsou KoPÚ u nás šíleně ošizené (a desítky milionů korun promrhané) a krajině nepřinášejí žádoucí pozitivní efekt – jsou řešeny tak, aby byl odpor ke změnám co nejmenší. Šťastná je obec, která vlastní dostatek pozemků; ta může za určitých podmínek, je-li na straně jejího vedení skutečný zájem, rozhodovat v zájmu krajiny po svém. Ano, vidíme kolem sebe i farmáře a vlastníky, kteří se snaží o přívětivý přístup ke krajině; jsou ale dosti vzácní a efekt jejich působení je pouze lokální. Před nimi je však dobré smeknout… Tůně si může každý, pokud to jde, vytvořit i na své zahrádce.
Jak ke „smart“ investicím v krajině?
Pokud se třeba politik kandidující na post hejtmana pokusí získat voliče pro záměr řešení vody v krajině, musí si uvědomit, že bez dalších závazků by jeho sliby byly mlácením prázdné slámy. Jaké by to byly závazky? Musel by mít politickou sílu získat pro své záměry další politiky napříč politickým spektrem, spojence, a prosadit několik zásadních změn i v legislativě České republiky a v její dotační politice, včetně nezbytné změny strategie zemědělství v zájmu občanů České republiky.Co je nutné vyřešit? Je to hlavně otázka veřejného zájmu. Zájmu o dostupnost vodních zdrojů a o kvalitu půdy. Lze-li zdůvodnit výstavbu dálnice „společenským zájmem“, mělo by být o mnoho snadnější prosadit možnost revitalizace odvodněného prameniště či péči o půdu, která v pachtu zemědělských podnikatelů strádá erozí a nedostatkem organické hmoty. To vše dosud naráží na odpor či nezájem přeplácených vlastníků, který dosud lze jen stěží překonat. Nemá jistě smysl prosazovat spornou myšlenku ústavního zakotvení nároku občanů na pitnou vodu. Ale solidní celospolečenské prodiskutování, co to vlastně veřejný zájem je a jak jej prosadit, je opravdu žádoucí.
Je také nutné navázat na již projevený (byť zatím velmi vágní) zájem vedení státu o potravinovou soběstačnost. Nestačí několik miliard korun poskytnutých pro investice v této oblasti; nutná je silná podpora rozvíjení agrolesnictví, které v revitalizované krajině kromě ekologické stability v mnoha ohledech podstatně přispěje i k potravinové soběstačnosti a jistě i k ekologizaci lokální energetiky. Je třeba, aby nehorázné dotace, jež dosud čerpají velkopodnikatelé v zemědělství, byly překlopeny právě sem, včetně podpory zaměstnanosti v zemědělství a jeho diverzifikace – do produkce brambor, ovoce a zeleniny. (Nemá smysl alibisticky diskutovat o tom, co bylo vyjednáno s EU, další jednání jsou nutná a jistě možná. Dotace na tzv. „udržení půdy v kulturním stavu“ je skutečně absurdní eufemismus.)
Nechci brát chuť lokálním politikům řešit svá povodí. Zkušenosti ukazují, že dobrá komunitní práce, vzdělávání a osvěta, dokáží velice mnoho. Znám dokonce městečko, které vytváří vlastní zemědělskou firmu, do níž vlastníci i obec vloží své pozemky; firma, snad družstvo, bude poskytovat produkci místním, zároveň se postará o krajinu a zajistí mnohým práci. Do procesu byl zapojen i krajinný architekt. Tam je ale starosta skutečně osvícený a přesvědčil vlastníky půdy i ostatní občany.
Jsem přesvědčený o tom, že výzvu po koronaviru, již jsem popsal, je žádoucí uchopit. Naplněním tohoto záměru bychom zároveň velmi elegantně přispěli k naplnění výše zmíněné Zelené dohody, přičemž bychom jen a jen profitovali. Jednoznačně lze očekávat významný objem uhlíku, který bychom změnou managementu krajiny vrátili do půdy. Ekologizace místních otopů s využitím biomasy druhé generace by významně přispěla k omezení spalování fosilních zdrojů energie. Zvýšení soběstačnosti v produkci potravin by vedlo k omezení kamionové dopravy a tedy i k omezení produkce exhalací; byly by také zkráceny požadavky na zábory stovek hektarů půdy pro výstavbu odpočívadel podél dálnic. Nesmírně mnoho dalších pozitivních dopadů v oblastech sociální a ekonomické si lze snadno domyslet.
S vědomím, že předložené řešení jistě narazí na řadu dílčích zájmů, prosím o jeho posouzení. Na závěr doplňuji, že náklady na základní technická opatření v krajinách ČR lze odhadnout na pouhých třicet pět miliard korun (viz Sviták, 2018).