Profesor půdní mikrobiologie Miloslav Šimek varuje, že pokud se nezačneme o půdu lépe starat, můžeme se relativně brzy ocitnout bez jídla i vody. | foto: Petr Lundák, MF DNES
K půdě měl Miloslav Šimek těsný vztah od dětství. Vyrůstal na malém městě v domě s velkou zahradou a odmala byl zvyklý nejen trávit tam volný čas, ale podle svých schopností i pomáhat s jejím obděláváním.
Po vystudování zemědělské fakulty nastoupil jako agronom v zemědělském družstvu, kde na vlastní kůži poznal tehdejší socialistickou velkovýrobu. „Agronomem jsem byl dva roky a prošel tvrdou praxí. Jako mladý inženýr jsem byl vítaným terčem místních traktoristů a někdy to bylo dost trpké. Ale paradoxně mě to trochu vychovalo a bylo to pro mě nakonec určitou výhodou ve vědecké práci,“ říká Miloslav Šimek.
Pak následoval v jeho profesní kariéře zásadní obrat – přes brněnskou Akademii věd se mladý agronom působící v Jevišovicích na Znojemsku dostal začátkem 80. let minulého století do Českých Budějovic, kde vznikal v Biologickém centru ústav zaměřený na výzkum půdy. Byla to šance, která se neodmítá.
„Tenkrát jsem vůbec nevěděl, čemu se budu věnovat, a v Budějovicích byla otevřená ruka. Bylo to naprosto výjimečné, mladým rodinám dávali i bydlení. My jsme už měli syna a rok čekali, než se na sídlišti Vltava dokončí byt a všichni se do něj mohli nastěhovat,“ vzpomíná půdní mikrobiolog budějovického Biologického centra Akademie věd.
Ve své práci se specializoval na skupinu mikrobů v půdě, které zasahují do koloběhu dusíku a uhlíku. Z dusíku se skládají vedle dalších prvků těla všech živočichů, čili dusík potřebujeme všichni. „Specializoval jsem se na plyny, které v půdě vznikají činností mikrobů, zejména na oxidy dusíku a metan. Ty nespotřebované plyny unikají do vzduchu a dochází k tomu, čemu říkáme emise skleníkových plynů,“ vysvětluje vědec.
Oblíbil si Skandinávii
Při svých výzkumech nabíral vzorky v různých oblastech Česka a viděl, v jaké kondici půda u nás je. Zjistil, že většinou na tom není moc dobře, je různým způsobem takzvaně degradovaná. „A to je problém, protože celosvětově je lidstvo z 95 procent závislé výživou na půdě, oceány a další zdroje nám poskytují jen asi pět procent potravy. My v Česku jsme závislí na půdě jako zdroji obživy a naše půda není v dobré kondici. Přitom na rozdíl od praotce Čecha my už nemáme kam jít, v tom je rozdíl,“ srovnává.
Profesor půdní mikrobiologie připomíná, že příčinou degradace krajiny a půdy jsou přirozené procesy, ale stále víc to ovlivňují lidé. „Dneska člověk svými aktivitami zároveň ničí svoje prostředí, krajinu, půdu. Chybí nám sebezáchovná silná myšlenka, že to nejde pořád. Že dojde k tomu, že se ekosystém zboří, přestane člověku sloužit a poskytovat mu to, co od něho chce,“ varuje.
Laik si vůbec nedovede představit, jak pomalu půda vzniká – jeden centimetr funkční půdy vzniká stovky až tisíce let. Přitom tento dlouhodobý proces vývoje je velmi rychle narušen či zastaven degradací, z níž je nejhorší případ eroze.
Díky své profesi absolvoval řadu zahraničních stáží po celé Evropě včetně delších pobytů ve Skotsku a v Anglii. Několik let vyučoval půdní mikrobiologii v kurzech na univerzitě v Helsinkách, kde pro studenty napsal i skripta v angličtině.„To znamená, že půda je smetena pryč vodou či větrem, čili už vlastně není a není o co pečovat nebo zlepšovat. Další způsoby degradace nejsou tak radikální – můžeme k nim zařadit slehávání půdy tím, jak po ní jezdí těžká technika a používá se chemie. Pod ornicí vzniká utužená vrstva, do níž špatně proniká voda a při silnějším dešti už se nemůže hlouběji vsakovat, začne narušovat ornici a vede to k vodní erozi. Jiný způsob degradace je úbytek živočichů v půdě, například žížal, které ji svými chodbičkami provzdušňují,“ vysvětluje Šimek, který je i vysokoškolským pedagogem.
„Ve Finsku jsem byl asi desetkrát, vždycky na tři týdny, měsíc. Pobýval jsem tam v zimě, když bylo v Helsinkách zamrzlé moře a plno sněhu, ale to mi nevadilo. Pak jsme spolupracovali i vědecky, měl jsem možnost se tam podívat i v létě a na podzim, odebírali jsme půdní vzorky a přitom projezdili půl země. Máme spolu s Finy několik vědeckých publikací,“ líčí Šimek.
Přiznává, že se mu líbí celá Skandinávie i její obyvatelé. Za nejkrásnější zemi považuje Norsko, které má podle něho nádhernou přírodu. „Taky jsem tam několikrát pobýval – spojení hory, moře, fjordy je jedinečné. Ve Švédsku už pro mě není příroda tak přitažlivá, ale je to taky nádherná země. Finsko je placaté, les, jezero, les, komáři, les. Ale lidé, s nimiž jsem se tam setkal, mi přišli vždycky velmi sympatičtí a dobře se mi s nimi spolupracovalo,“ popisuje.
Dvoudílná kniha na 800 stran
Když Miloslav Šimek před třemi lety předal funkci šéfa Biologického centra svému nástupci, profesorovi Liboru Grubhofferovi, začal se ještě aktivněji věnovat osvětě na ochranu půdy. Nejvíce ohrožená a zničená je podle něj především živá složka půdy, tedy půdní organismy. Té se věnuje kolektiv 39 vědců ve dvoudílné osmisetstránkové publikaci Živá půda. Vyšla loni v listopadu a je první českou knihou, která shrnuje dosavadní poznání o půdních organismech a biologických procesech v půdě.
„Je naléhavě potřeba zastavit další degradaci půdy a již poškozené půdy ‚opravit‘, jinak budeme mít za pár let velké problémy: zemědělství zkolabuje a třeba pšenici na chleba a ječmen na slad pro výrobu piva, ale i zeleninu či ovoce nebudeme mít kde vypěstovat,“ upozorňuje Šimek, který je hlavním autorem knihy.
Na tuto publikaci letos naváže příručka s praktickými radami a pokyny k obhospodařování půdy, která je určena zemědělcům i zahrádkářům. „Aby se lidé dozvěděli, jak to v půdě je, mohli ji lépe obhospodařovat, vyhnout se tomu, co jí škodí a trochu víc se zaměřit na to, jak půdě udělat dobře. A tím pádem ona udělá dobře nám,“ shrnuje.
V těchto dnech finišuje s přípravou výstavy s názvem Bez půdy to nepůjde, která bude k vidění od 22. června do 22. července na budějovickém náměstí Přemysla Otakara II. „Je to putovní výstava, bude všude tam, kam se nám ji podaří dostat. Lidé se začínají víc zajímat o přírodu a možná je to správná doba připomínat význam půdy. Informace je první krok, ale podstatné je, jak se s ní naloží. To už tolik ovlivnit nemůžu,“ dodává Šimek.