Jen si to představte. Stojíte takhle ráno na své zahradě, nasáváte vůni rozkvetlých květů stromů krajových odrůd, radostně se podivujete bzukotu poletujících hmyzáků nad nekosenou loučkou a permakulturním záhonkem, přímo cítíte teplo rozkladu bioodpadu v kompostéru. To si jednou krásně zahnojíte! Prostě taková rurální idylka spokojeného hospodáře, ze které vás ale vyruší hukot a vrčení traktoru s rozprašovačem.
Ano, váš kousek ráje totiž přiléhá k velkému pozemku, na kterém hospodaří místní agropodnik. Traktorista zrovna na poli stříká nebo hnojí budoucí úrodu. Když jeho stroj oddrkotá pryč, nemůžete se zbavit intenzivního dojmu, že někdo průmyslovým postřikem znesvětil vaši celoroční snahu. Můžete teď o svých jahodách a malinách pořád ještě tvrdit, že jsou nehnojené a bio? Čím vlastně traktorista vylepšoval ten rozlehlý lán? Máte vůbec možnost se to dozvědět?
Starosta má jiné starosti
Ve městech žijí skoro tři čtvrtiny obyvatelstva České republiky, ale já pořád patřím k synům venkova. Což znamená, že v podobné situaci volám starostovi.
Jednak proto, že je to informovaný a šikovný člověk, ale taky proto, že je to mnou volený zástupce a rád si namlouvám, že na „obci“ sedí díky mému hlasu a tedy i pro mě a rád mi pomůže.
Jenže v tomhle případě jsem nepochodil. Jak se od něj dozvím, obec není hospodařícími velkozemědělci informovávána o tom, čím a kde se hnojí. Obec ví, kdy se očkují králíci proti myxomatóze, kdy se očkují včelstva, kdy se provádí postřik proti komárům nebo deratizace nebo kdy myslivci kladou návnady na lišky se vzteklinou. O agropostřicích ale neví vůbec nic.
Obec teoreticky může regulovat, v kolik hodin může a nesmí velký hlučící traktor na ulici, ale vůbec neví, čím traktor stříká lány na katastru obce. Pozemky totiž patří soukromým majitelům, dílem z řad občanů, kteří svou půdu propachtovávají zemědělskému podniku. A ten na ní za ně hospodaří.
Soused nic neví, agronom nepoví
Můžu zaklepat u souseda Franty přes ulici, protože vím, že kus svého pole pronajal agropodniku. A jednou ročně se na schůzi dozví, co s jeho půdou má agronom zemědělského podniku v plánu. Ale co si budeme povídat, Franta není zrovna dobrý zdroj informací. Je rád, že je rád.
Takže můžu zavolat přímo agropodniku a doptat se místního agronoma. Je to štěstí, že tenhle agronom je slušný a vzdělaný člověk a chce se se mnou bavit. Vysvětlí mi, že v „pachtu“ mají 1400 hektarů, na kolik z nich putuje kravský hnůj a kam se přidává dusíkaté hnojivo. Prozradí mi, jaké jsou normy dané tzv. nitrátovou směrnicí a jak moc při dávkování hnojiv záleží na agro-geografické zonaci půdy, vodním režimu, sklonu svahu, osevních postupech.
Mám štěstí, protože nic z toho by mi povídat nemusel. Přeci jen: nejsem vlastníkem ani nájemcem té půdy. Dozvím se také, že všechny zákroky na půdě se zanáší do tzv. agronomického deníku. Tuze chytrého on-line systému, který slouží jako nástroj evidence a kontroly. A mohl bych ho prosím vidět? Nemohl.
Životní prostředí? Tohle není pro ně
Když to tedy nejde na obci a v podniku, zkusím to o úroveň výš. Jsem prostě zvědavý, který chce vědět, co v konkrétním agronomickém deníku stojí psáno a čím dnes ráno traktorista stříkal velké pole za mojí zahrádkou.
Volám tedy do města řekněme úrovně okresního, na Oddělení zemědělství a ochrany přírody (konkrétně pak na ochranu zemědělského půdního fondu a rostlinolékařské péče). Jenže tady se se mnou moc bavit nechtějí. Na jejich bedrech by tkvěl případný dozor nad porušením a nápravou podmínek, třeba i těch uvedených v agronomickém deníku.
A tím se dostáváme k velkému finále, kterým je Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Právě tady totiž sedí navýsost povolaní úředníci, technologové a znalci, kteří mimo jiné bdí nad tím, co stojí v agronomickém deníku, vypsaném agronomem v mé drahé vísce.
Dotaz na správné místo!
Nedá se ale říct, že bych tady zrovna pochodil. Tamní pracovníky totiž hlavně zajímá, zda nebyl porušen nějaký zákon nebo vyhláška. Třeba ta o používání hnojiv a postřiků. Pokud by někdo například hnojil na neroztátý sníh nebo rozprašoval postřik za příliš větrného počasí, s nevhodně nastaveným rozprašovačem (který by třeba místo hrachu na poli kropil moje meruňky), byl by to případ pro ně.
Pak by stačilo zavolat k nim a inspektoři z regionální pobočky by vyrazili do terénu. Přišli by samozřejmě až v době, kdy už traktorista jezdí někde úplně jinde. Z půdy a listí by pak ale odebrali „analyty“ a svěřili je své referenční laboratoři. A mohli by zjistit případné pochybení. Třeba když by někdo stříkal pole něčím jiným, než bylo uvedené v agronomickém deníku. Ale do něj se já jako nezainteresovaný zvědavec podívat nemůžu.
Jak se tedy můžu dozvědět, čím se hnojí a stříká na sousedním poli? Nemůžu. Vlastně můžu. Nejlepší je zeptat se přímo traktoristy. Pokud ho doženu, náhodou to bude vědět a bude ochotný mi to říct.