Česko nám vysychá (připomínám si titulky z médií) a je tedy třeba začít (konečně) realizovat opatření, která nám srážkovou vodu v krajině zadrží. Nejlépe přímo na polích, na loukách, v lesích. A vodu, co i přesto odteče, musíme zachytávat v nádržích pro následné využití v době sucha – pro zásobování obyvatelstva, průmyslu, ale třeba i pro závlahy. Zní to logicky a je třeba s tím souhlasit. Horší to ale je se závěrem, převzatým do titulku tohoto článku. Velmi často se s sním setkávám v komentářích na internetu, ale někdy i ve vážně míněných doporučeních na konferencích, při diskusích a debatách.
Je to extrém prakticky nerealizovatelný a to z několika důvodů: drenáží máme v ČR odvodněno přes 25 % zemědělských pozemků (přes 1,1 milionu ha), při rozchodu drénů 10 až 15 m je na každém hektaru odvodnění 667 až 1000 m trubek v hloubce kolem 1 m. Takže i tam, kde by toto řešení bylo tím nejlepším, bylo by odstranění velmi nákladné. Pro novou výstavbu mluvíme o částkách cca 300 tisíc Kč/ha; cena za odstranění při stejném objemu zemních prací se bude lišit jen málo. Tudy tedy cesta nevede.
Zacpávání drenáží ve výustech do toků nebo zasypávání drenážních šachtic také není nejlepší řešení, protože celé potrubí se naplní vodou a při větších sklonech terénu může voda vyvěrat v podobě pramínků až na povrch, nejčastěji ale zamokří jen část pozemku. Jako dobré řešení by to bylo možné leda v říční nivě, kde lze považovat za žádoucí návrat do původního stavu.
Protože však v drenážní vodě odtékají také sedimenty, bude se ucpaný drén zdola postupně zanášet a zamokřené místo se bude zvětšovat. Jenže tento proces nebudeme mít pod kontrolou. A jak vysvětlíme majiteli pozemku, že jsme právě jeho pozemek zamokřili a snížili tak hodnotu jeho majetku, až bude chtít pozemek prodat?
Může si za toto zamokření často sám! řeknete. Stal se v roce 1991 při vydání zemědělského majetku i vlastníkem příslušné části drenážního systému a podle zákona o vodách má o tuto stavbu pečovat, udržovat ji, případně jednat s úřady o změně jejího užívání. Jenže to není reálné z mnoha důvodů, to víme. A pokud se zamokřením svého pozemku souhlasí, možná se nebude schopen bránit svému sousedovi, který chce na svojí půdě pěstovat brambory, ale kvůli zanedbání údržby u souseda má i on místo pole krásný mokřad. Celá stavba odvodnění zahrnovala často několik desítek hektarů a oba majitelé jsou jeho součástí. Koupí teď od něho někdo zamokřený pozemek? U soudu spor vyhraje – protože soused má provozovat stavbu podle kolaudačního rozhodnutí k tomuto společnému vodnímu dílu (ke stavbě k vodohospodářským melioracím pozemků).
Zkusme se tedy na problém podívat z jiného úhlu pohledu. Když už v minulosti někdo (z 80 % stát v letech 1960-90) určité investice do pozemku vložil, není dobré se o takovou stavbu starat a přizpůsobovat ji novým podmínkám? Máme jistotu, že už nebudeme chtít odvádět přebytky vody, které na pozemek spadnou během přívalových srážek, se kterými současné klimatické scénáře počítají, a praxe to potvrzuje? Chceme každou lokální poruchu stavby odvodnění převádět na mokřad s nejistou zabezpečeností vodou a živelným vývojem jeho rozsahu?
Řešení znala už naše vodohospodářská praxe v 70. až 90. letech minulého století, kdy se u nás i ve světě začaly navrhovat drenážní stavby s regulací odtoku a řízením úrovně hladiny podzemní vody. Pokud se hladina cíleně udržovala v hloubkách 60-100 cm pod terénem (v závislosti na půdním druhu), kapilární zdvih byl schopen realizovat závlahu kořenového balu pěstovaných plodin a současně bylo možné akumulovat vodu v půdních pórech (ty větší, gravitační, fungují analogicky jako vodní nádrže - v tomto případě však pod povrchem a neomezují provoz na pozemku). To umožňuje zkrátit období sucha až o několik desítek dní. Tak, jak hladina klesala odčerpáváním vody kořeny, měly rostliny čas se nedostatku srážek lépe přizpůsobit. Následná srážka, pokud pronikla až ke hladině, ji pouze zvýšila a drenáží nic stále neodtékalo.
Pokud se do drenážního systému voda uměle přiváděla (nejčastěji čerpáním z vodní nádrže), nazýval se tento závlahově-odvodňovací systém „regulační drenáží“ – u nás se stihlo v těch letech postavit několik staveb v zemědělsky produkčních oblastech Polabí a Jižní Moravy. Pokud se pouze reguloval odtok a zdrojem vody byly srážky, spadlé na pozemek, jednalo se o různé technické varianty „regulace drenážního odtoku“. V 90. letech byly vydány návody na modernizace stávajících jednofunkčních systémů na systémy s regulací. Vždy však byla prvotním cílem závlaha (tzv. drenážním podmokem). Dnes se na tyto systémy můžeme dívat i z pohledu obecné potřeby vodu v krajině zadržovat. Podzemní rezervoáry tak mohou pro zemědělské potřeby plnit stejnou úlohu jako povrchové vodní nádrže. Výrazně se přitom prodlužuje doba odtoku vody z povodí.
Pro zemědělce je funkční drenáž důležitá i v současné době. Potřebují provádět agrotechnické operace s minimální závislostí na vývoji počasí (setí, sklizeň) a odvodnění to umožňuje – v některých lokalitách je existence odvodnění i nadále hlavní podmínkou polaření. Samozřejmě že v návaznosti na zvyšující se četnost období sucha stále častěji i samotní zemědělci zvažují možnost „čas od času drenáž zastavit“ – tyto diskuse například aktuálně probíhají v rámci aktivit Asociace soukromého zemědělství ČR. Takové systémy navrhovat umíme. Cenově to nemusí být ani příliš drahé (nejvíce často stojí ověření stavu a technického provedení drenážního systému – o to hodnotnější jsou archivované projekty těchto staveb, které se snažíme zachraňovat).
Není samozřejmě možné obhajovat každou jednotlivou stavbu odvodnění. Řada jich byla z dnešního pohledu evidentně nadbytečných – například v podhorských oblastech, kde byly s pomocí odvodnění převáděny louky a pastviny na ornou půdu a současnost vrací způsoby využití pozemků zpět. Je však na místě zvážit, jestli stavbu i v těchto podmínkách není vhodné alespoň v některých jejích částech využít k zasakování vody do půdy a zdržení odtoku srážek bez nutnosti výstavby povrchových nádrží či mokřadů. Takové využití stávající meliorační stavby lze vhodně kombinovat a vytvářet systémy navazujících opatření, jak popisuje ve svém příspěvku např. profesor Kvítek. I tento drenážní systém je však třeba dovybavit regulačními objekty/hradítky ke vzdouvání hladiny podzemní vody, přitom vždy s funkcí bezpečnostního přelivu pro případ, že vody je více, než je systém schopen zasáknout.
Nezmínil jsem také hledisko jakosti drenážních vod. Pokud roztok půdní vody, tedy i té drenážní (obsahující rozpuštěné živiny a další látky), delší dobu v půdě zdržíme, má rostlina více času živiny odčerpat a využít a cizorodé látky mají více času se rozložit – tím vším přispíváme k čistější vodě v tocích. Snížení potřeby hnojiv šetří přírodu i náklady zemědělců!
Co všechno drenáže ovlivňují?
Mezi nejčastější projevy odstranění stavby zemědělského odvodnění patří (některé lze v kontextu vývoje klimatu považovat za pozitivní, jiné za negativní):- - zvýšení vlhkosti půdy,
- - zlepšení tepelné bilance území snížením přehřívání povrchu půdy,
- - snížení retenčního potenciálu pro přívalové srážky současně se zvýšením dlouhodobé akumulace vody v povodí,
- - snížení infiltrační schopnosti povrchu půdy a zvýšení podílu povrchového odtoku s důsledky na vodní erozi (zejména v zimním a jarním období),
- - zvýšení úrovně hladiny podzemní vody první zvodně (zóny nasycení),
- - zvýšení intenzity filtrace vod do nižších zvodní (hydrogeologický aspekt),
- - zvýšení podílu evapotranspirace s projevy na mikroklima území,
- - zvýšení rozmanitosti vodních režimů povodí s dopady na zvýšení biodiverzity (zejména např. s podporou existence cenných mokřadních společenstev),
- - snížení složky hypodermického (podpovrchového) odtoku, který významně ovlivňuje/urychluje existence drenáží,
- - snížení stability svážných území či jednotlivých svahů,
- - zvýšení stupně podmáčení v blízkosti situovaných staveb pozemního a dopravního stavitelství, případně vodních staveb; zvýšením vztlaku na stavební objekty,
- - zvýšení intenzity anaerobních procesů v půdě a vytvářením glejových půdních horizontů s destrukcí sorpčního komplexu,
- - tvorba kyselého humusu a rašelinění organické hmoty, snížení procesů mineralizace organické hmoty v půdě,
- - zvýšení denitrifikace půdní a podzemní vody (redukce dusičnanů na oxidy dusíku a vzdušný dusík),
- - snížení intenzity vyplavování dalších nutrientů (fosforu, uhlíku a draslíku) z půd,
- - změna poměru produkčních a mimoprodukčních funkcí území směrem k posílení ekologických hodnot území,
- - snížení tržní ceny pozemku s ohledem na nižší zemědělsko-produkční potenciál.