Řada ministrů dopravy se kvůli Ludmile Havránkové dodnes budí vprostřed noci se studeným potem na těle. Jednu věc ale statkářce, která hájila svoje hektary dálnici s číslem 11 navzdory, upřít nemohou ani oni. Na její půdě jí záleželo, nevnímala ji jako nemovitost, na které se dá vydělat; vnímala ji jako dědictví po předcích a odkaz pro potomky.
Havránková na svých pozemcích sama hospodaří: když někdo dělá na cizím, zpravidla k půdě tolik nepřilne. Česká republika se v tomto ohledu drží na nelichotivých předních místech – je třetí v rámci Evropské unie v míře propachtované půdy.
Nejnovější čísla ukazují, že nejhůř je na tom Malta, více než 78 procent tamních polí obdělává někdo jiný, než komu patří. V těsném závěsu následovala Francie se 77,4 procenty, bronz si na krk pověsilo Česko se 73,4 procenty, zezadu ji kryla slovenská sestra, 72,9 procenta. Čísla ukazují realitu roku 2016, aktuálnější zatím nejsou – časová osa ale ukazuje, že vrchol pelotonu obývají stále tíž aktéři, jen si prohazují pozice. Naopak nejvíc sedláků, kteří dělají na svém, je vytrvale v Irsku: jen 17 procent polí tam má někdo v nájmu. Sledování se dělá ve tříletých cyklech, poslední údaje k roku 2016 zveřejnil Eurostat nedávno.
Podíl pronajaté půdy v jednotlivých státech EU.
„V průměru evropské sedmadvacítky představoval podíl pronajímané půdy v zemědělství 43,1 procenta. Mezi jednotlivými státy však existují podstatné rozdíly, a to jak v rámci starých členských zemí, tak i těch nových. Obecně pro všechny státy EU platí, že podíl najímané půdy je nižší u malých farem a vyšší u velkých zemědělských podniků,“ sdělil LN Tomáš Medonos, vedoucí odboru Ekonomika agrárního sektoru z Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI).
Na statcích, které tady spravují jednotlivci, činil podíl pachtů 52,1 procent; u hektarů patřících firmám 82,2 procenta. Velké podniky v Česku převládají, zvláště když se odečtou opravdu malí vlastníci, což jsou zpravidla zahrádky u domů nebo v koloniích, ne pole jako taková – mezi majiteli zemědělských pozemků je 70 procent obchodních společností. Princip „chovat se jako k cizímu“ přináší v případě polí specifický problém: zemědělská půda není nemovitost jako každá jiná: to, co na ní její pán dělá, se týká i ostatních, protože plní důležité environmentální funkce. Spoluurčuje zdraví krajiny, odolnost vůči suchu a povodním.
„Mluví se o vodě, jejím zadržování v krajině a všemožných opatřeních, ale nikdo moc nezmiňuje, že většina půdy je propachtovaná a že právě tohle mnohdy opatření brzdí. Vysoký podíl pachtu je ke škodě všech. Ke škodě půdy, protože když to není vaše, nedědí se to z generace na generaci, logicky k tomu můžete přistupovat ve stylu ‚Po nás potopa.‘ Je to i ke škodě majitele, protože když má pak pozemky s nižší hodnotou, tratí, a je to ke škodě společnosti, protože taková půda rychleji vysychá,“ řekl LN Jan Vopravil z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy (VÚMOP).
Pacht by neměl být krátký
Bledě může dopadnout i nájemce, když mu majitel nastaví nevýhodné podmínky, třeba moc krátký a drahý pacht. V cizině bývá zvykem ukotveným v zákoně, že nájem nesmí činit méně než pět let, protože farmaření se odehrává v dlouhých přírodních cyklech, důvodem k výpovědi je plundrování svěřené země. V Česku nejsou výjimkou roční pachty nebo naopak smlouvy na třicet let.
Oddělení vlastníků půdy od těch, kdo z ní dobývají potravu, je historicky zakořeněná záležitost. „V českých zemích od roku 1848 sílily snahy především drobných zemědělců, později po roce 1918 domkářů a kovozemědělců o získání půdy, která byla z velké části vázána šlechtickým fideikomisem a po jeho odstranění byla půda zablokována stávající strukturou a hierarchií vlastnických vztahů. Proto hlavním a často i jediným způsobem, jak půdu získat, zůstával po dlouhou dobu pacht, který byl u nás hojně vyhledáván a využíván,“ popisují Václav Voltr, Antonín Kubačák, Martin Hruška z ÚZEI v publikaci Institucionální faktory na trhu zemědělské půdy v zemích EU v kontextu s poměry v České republice.
Už za první republiky se objevovaly případy, kdy nájemce půdu v podstatě vybydlel. Z černozemě, královny úrodnosti a zadržování vody, zbyly po třiceti letech nevhodného užívání písky; všechno dobré odnesla voda nebo vítr, protože zemědělec vyčerpal svoje hektary třeba monokulturou, používal těžkou techniku (to spíš v pozdějších letech). Odcizení po komunistech, kteří půdu sedlákům vyrvali, aby ji mohli nacpat do JZD, dokonaly popřevratové restituce. Nároků bylo moc a stát hleděl na to, aby odškodnil újmy, ne aby se zachovaly regionální vazby. „Vracela“ se pole často na druhém konci republiky a tím se začal v hlavách ustalovat pocit, že pole není od toho, aby se o něj pečovalo; je to majetek a investiční příležitost.
„Vztah k půdě byl vykořeněný, restituční proces tento trend ve velké míře potvrdil. V české společnosti se u některých vlastníků, kteří na půdě nehospodaří a jsou jí bydlištěm vzdálení, zakotvil laxní vztah k půdě, který ji chápe jako obyčejné zboží bez hlubšího zájmu o kvalitu půdy, i když samozřejmě existují výjimky. Vlastnictví půdy začalo být chápáno jako kapitál pro případné použití v době nouze, bez záměru obnovit hospodaření na půdě,“ dodávají Voltr, Kubačák a Hruška.
Kupeckému přístupu nahrává vývoj cen, kvůli kterému je lákavé dívat se na pole jako na investici. V roce 2000 hektar zemědělské půdy vycházel na 1556 euro, o šestnáct let později už 5463 euro. Časová osa podílu pachtů ale ukazuje i to, že Česko se postupně zlepšuje, stejně jako Slováci. „V obou zemích jsou patrné výrazné poklesy, relativně nejvíce ze všech členských států v období mezi roky 2003 a 2013. Lze předpokládat, že trend pokračuje,“ doplnil Medonos. V roce 2003 měla ČR propachtováno 9 z 10 polí. Opačnou trajektorií to bere Maďarsko – tisíciletí načínali se 16 procenty propachtovaných pozemků, v roce 2016 jich už měli 52 procent.
Pronájmů tu zvolna ubývá, ale pořád jasně dominují, pročež VÚMOP vymyslel metodiku půdního průzkumu pro potřeby pachtovních smluv. Na několika ukazatelích se změří kondice pole před započetím hospodaření a při jeho konci. „Po uplynutí doby pachtu se zhodnotí, jestli je půda ve stejném, horším nebo lepším stavu. To má za cíl chránit půdu: je to jednak majetek pro toho člověka, zároveň pro společnost, protože pomáhá vypořádat se s klimatickými změnami. Když se kvalita zlepší, doporučuje upravit délku a výši pachtu,“ popisuje Vopravil. Pachtovní smlouva je soukromoprávní úprava, nikdo zvenčí jí nemůže vnucovat náležitosti, ale podle Vopravila je o zmíněnou metodu zájem i mezi velkými podniky. Iniciátorem jejího vzniku byly mimochodem církve, protože předtím než se s nimi stát vyrovnal, nemohli obdělávat, co jim patřilo.
Urychlené „odpachtování“
Zlepšuje se i přístup k půdě, čemuž dost pomáhají cílené dotace pro farmáře, kteří hospodaří udržitelně. První rok po revoluci tady byly tři a jejich podíl na celkovém zemědělském půdním fondu byl tak maličký, že se nedal ani procentuálně vyjádřit. V roce 2017 čítala množina zelených sedláků 4399 farem, jež zaujímaly skoro 13 procent půdního fondu.
Už nějakou dobu tu rovněž raší nápad, který by mohl „odpachtování“ republiky urychlit, naposledy na něj vzal prachovku nový prezident Agrární komory Jan Doležal. „Bylo by vhodné vrátit na stůl debatu o takzvané oznamovací povinnosti. To znamená, že by vlastník, chce-li prodat půdu, prvotně oslovil současného zemědělce, oznámil mu úmysl. Zemědělec by měl dejme tomu 30 dní na to, aby s tou informací nějak naložil. Třeba aby zašel do banky pro úvěr a mohl se dohodnout na odkupu. Jinak se děje, že to skoupí spekulant a cena se šponuje,“ sdělil LN.
Myšlenka hnízdila v hlavě exministra zemědělství Mariana Jurečky (KDU-ČSL), hovořil o ní i nynější šéf resortu Miroslav Toman (za ČSSD), ale zatím se do legislativy neprobojovala. Oznamovací povinnost by nebyla spojená s předkupním právem, dávala by hospodáři jenom větší šanci; v Evropě jsou státy s tvrdší regulací, právě předkupním právem pachtýře, to třeba ve Slovinsku a Španělsku, nebo zákazem, aby půdu pořizovali cizinci, jak ho mají zavedený Poláci, Finové či Maďaři.