Eso v oboru, experimentální botanik Jiří Friml, dnes získal – k řadě jiných vědeckých ocenění z domova i světa – také hlavní Cenu Neuron za celoživotní přínos vědě. V šestačtyřiceti letech.
„Blázni jsou tu dál, ale říkáme si vědci,“ uvítal mě vesele se stále dobře slyšitelným rodným jihomoravským přízvukem Jiří Friml na půdě špičkového rakouského vědeckého institutu IST v Klosterneuburgu. Dříve zde totiž býval blázinec. A předtím sanatorium, kde se léčil – a pár stovek metrů odtud bohužel i zemřel – Franz Kafka. Ne nadarmo se tak zdejší administrativní budově říká Das Schloss / Zámek. „Rakousko-uherská absurdita je dodnes živá,“ dodává český vědec.
Je to pár let, co jsem byla v jeho rakouském působišti na návštěvě, ale první dojem, jaký na mě tehdy udělal, se při našem letošním říjnovém setkání Praze prohloubil. Ale nejdřív mu gratuluji k Ceně Neuron.
„Podobnou cenu jsem dostal před pár lety v Rakousku. Napochodoval jsem tam mezi těmi ostatními oceněnými vědci – spíše v důchodovém věku. Pořadatelé mě málem vyhnali, prý co tam dělám. Jdu si pro cenu, povídám. Jsem taky laureát,“ vypráví a směje se. To je pro něj typické. Je vtipný a vždycky byl trochu napřed. A dostává to prý někdy jaksepatří sežrat.
Profesor experimentální botaniky, který vedl úspěšné vědecké týmy v několika evropských institucích, má publikace v nejprestižnějších vědeckých časopisech a získal podruhé po sobě největší evropský vědecký grant ERC, je nejen zatraceně chytrý, ale i zatraceně vtipný chlapík, který si nepotrpí na formality. Ostatně, hubatý byl už jako školou povinný žák v socialistické šedi osmdesátých let, ale k tomu se ještě vrátíme.
Profil Jiřího Frimla a dalších 27 rozhovorů s českými vědci a vědkyněmi si můžete přečíst v knížce Živly české vědy, kterou nyní vydává Edice N.
… a zamiloval jsem se
Jeho výzkum – především kolem fungování rostlinného hormonu jménem auxin, a to jméno si zapamatujte, ještě o něm bude řeč – výrazně posunul světové bádání o rostlinné říši. Na některé otázky našel právě Friml odpověď, ale další a další otevřel, jak už to tak ve vědě plné zvědavých vědců bývá.
Auxin je hormon – botanik jej popisuje jako poslíčka, jenž signalizuje buňkám v rostlinách, jak se mají chovat, které a v jakém místě jít do květu, kde vypustit třeba boční kořen. Hraje zásadní roli v regulaci vývoje rostlin. Jiří Friml se mu věnuje už dobrých dvacet let a jeho nápady a objevy dál rozpracovávají stovky laboratoří po celém světě, v této části botaniky patří k těm, kteří udávají tón.
Přitom mu na začátku kariéry bylo úplně jedno, s čím bude experimentovat. Jestli to budou rtuťové elektrody, octomilky, nebo rostliny. Když dokončil studium fyzikální chemie a biochemie na Masarykově univerzitě v Brně, věděl s jistotou jen to, že se chce věnovat vědě. Jestli to bude chemie, nebo biologie, už nebylo tak důležité. Když přišla nabídka stipendia na slavném Max Planck Institutu v Kolíně nad Rýnem v laboratořích experimentální botaniky, prý spíš shodou okolností se přihlásil a doktorandské místo získal. Dál to komentuje jen stručně: „Odjel jsem do Kolína a zamiloval jsem se do kytek.“
A taky do své slovenské...