Nedávno na našem webu vyšel článek o chytrých systémech v zemědělství. Měl velký ohlas a mimo jiné na něj zareagoval František Vaške, programátor z časů, kdy ještě skoro nikdo neměl doma počítač. Už před listopadem 1989 vymýšlel autonomní systémy, které by zemědělcům usnadnily život a zefektivnily práci. Velmi rychle jsme se domluvili na rozhovoru.
* * * * *
Dostali jsme se do kontaktu proto, že jste reagoval na náš článek o chytrých zemědělských systémech. Co Vás na něm zaujalo?
Ano, zaujaly mě informace o autonomních strojích v zemědělství. Moje zkušenosti s řízením a automatizací jsou širší, ale pro zemědělce jsem krátce pracoval na přelomu let 1988 a 1989.
Ony už tehdy nějaké takovéhle pokusy probíhaly?
Vezmu to víc zeširoka. Pracoval jsem tenkrát jako elektro konstruktér a programátor v národním podniku Elitex Brno. Elitex vyráběl stroje pro textilní průmysl – někde vyráběli přízi, někde pletli ponožky a punčochy, jinde tkali látky. A já dělal ve vývojovém ústavu v Brně, který pro celý ten socialistický koncern zajišťoval výpočetní techniku.
A tam se vyvíjely aplikace pro zemědělství?
Vůbec ne. Jenže v té době se hodně rozjížděly snahy o automatizaci strojů, aplikace počítačů, řídicích automatů a podobně. A to se dalo využít v různých oborech. Jednoho dne se u nás objevil pan profesor Surý z Vysoké školy zemědělské v Lednici (pozn. red: jde o Zahradnickou fakultu Mendelovy univerzity) a nastínil nám dva nápady. Tehdy byl už v důchodovém věku, ale duchem byl pořád mladý a nápady sypal z rukávu. Například navrhnul zemědělcům, že by helikoptéry používané pro chemický postřik polí nemusely mít piloty a mohl by si je ovládat zemědělec sám ze země. Pilot je přeci hrozně drahý a zbytečně kvalifikovaný. Pozoruhodné je, že pro tu myšlenku získal i někoho z armády a údajně to dotáhl až k první zkoušce na letišti. Ta prý ale skončila málem katastrofou a s prvním dronem na světě byl konec.
Za námi přišel s tím, že mu vadí, jak se při osazování širých lánů sazeničkami zeleniny musejí pracovníci, většinou ženy, hrbit, a jaká nechutná a zbytečná dřina to je. A vymyslel návrh stroje, který se měl autonomně pohybovat po poli a tuhle jednoduchou práci vykonávat.
Na jakém principu to mělo fungovat?
Představte si konstrukci z jeklů zhruba půlpalcového profilu, o rozměrech zhruba 200 krát 100 krát 150 centimetrů. V ní spousta držáků, přihrádek, převodů, kabelů, spínačů a tak. Ale hlavně spousta nástrojů. K tomu si přidejte zásobník na plata se sazeničkami, která vypadala podobně jako plata na vajíčka v supermarketu a mechanismus, který sazeničku po jedné vydloubával zespodu z plata na malý pásový dopravník. Součástí bylo i velké kolo se dvěma mechanickými úchopy, které sazeničku vzaly a přemístily směrem k zemi. U země pak byla lžíce, která v půdě vydloubla důlek pro kořeny rostliny. Vzadu nechyběla ani tryska, která byla napájena z nádrže s vodou a na zasazenou květinku šplíchla dávku vody. To celé bylo poháněné malým elektromotorem a akumulátorem z auta.
Ty jednotlivé operace vlastně vypadají docela jednoduše, ale koordinace musela být v té době hodně náročná. Vyrobil to někdo aspoň v nějakém prototypu?
Vyrobil, jezdilo to po záhonech v Brně v Jundrově. To je takové místo u řeky Svratky, kde byl tehdy nějaký experimentální statek nebo něco podobného. Tam se zařízení zkoušelo, ovšem příliš nefungovalo. Bylo řízené elektromechanicky, přibližně jako tehdejší automatické pračky, a stačil menší kámen v zemi nebo náklon na hrbolku a bylo zle. Pan profesor se rozhodl, že to vyřeší počítač.
Předpokládám, že to byl ten důvod, proč šel za vámi.
Ano. Napřed nás napadlo instalovat tam osobní počítač s rozhraním pro sběr dat a ovládání všelijakých relé. Jenže osobní počítač, to v té době znamenalo dvacet kilo železa, napájení 220 voltů a spotřebu stovky wattů. Neřešitelné.
Ale pan profesor věděl, že my pro podobné účely testujeme a programujeme takzvané PLC, tedy programovatelné automaty. To tehdy byla těžko dostupná imperialistická technika. Ovšem můj kolega znal šéfa zastoupení jedné japonské firmy v Československu a zařídil vzorky. Mimochodem, ta firma mi pro vývoj aplikačního software poskytla laptop Toshiba T1200. Stál tehdy zhruba tolik co rodinný dům a já s tím jezdil po Brně tramvají.
A jak to dopadlo?
V tomhle případě jsme se dostali za hranu možností. Zařízení mělo mechanické problémy a bylo jich moc. Vyhodnotili jsme, že to je fakt za hranou a že do toho nepůjdeme. Ani nevím, kde ten obří přístroj nakonec skončil. Jenže pan profesor se otřepal velmi rychle a přišel s dalším nápadem.
Co to bylo?
Vymyslel autonomní agromost. To je zavlažovací rampa, co jezdí po poli, kterou jste určitě někdy viděl hlavně na jižní Moravě.
Viděl. Jen nevím, jak si to vizionáři představovali koncem osmdesátých let.
Mělo to fungovat tak, že se na vytipované pole umístil kovový stožárek, do něj se dal přívod mocného střídavého elektrického proudu a také přívod vody. Stožár fungoval jako střed kruhu, ke kterému se jedním koncem připevnil agromost a ten jezdil dokola a kropil. Jako když přivážete ke kolíku kozu. Nebylo to ovšem mobilní a ani levné. Navíc vznikl logistický problém. Představte si, že agromostů máte na poli víc. Jeden je dlouhý dvacet až třicet metrů. I když je umístíte co nejblíže k sobě, nepokryjí celou plochu pole. V nejlepším případě mezi nimi vznikne obrazec hvězdicového tvaru. A ten není zavlažovaný. Jak byste to řešil vy?
Běžným otočným zavlažovačem uprostřed té hvězdice?
Jak přízemní řešení! My vymysleli, že agromost dostane svobodu a bude po poli jezdit sám. Tam a zpátky, rovně. A když jich bude víc a budou jezdit paralelně vedle sebe, postříkají celou plochu.
A to se v roce 1989 dalo udělat jak?
Odpoutáte kozu od kolíku. Dáte na agromost benzínovou elektrocentrálu. K ní přidáte rozvaděč s ovládáním a nezbytnou elektronikou a hned vedle velkou nádrž na vodu. Na konec pole odrazku z jízdního kola, do které namíříte laserový paprsek a jeho odchylkami budete řídit směr. Agromost bude mít poháněná všechna svá čtyři obří kola a ta budete zpomalovat či zrychlovat. Jinak to nejde – nemáte GPS, mobilní telefony ani kamery. Inspirován akademikem Wichterlem, prováděl jsem první pokusy doma se stavebnicí Merkur.
Povedlo se?
Částečně. To laserové ovládání moc nefungovalo. Laser s potřebnými parametry tehdy měla pod zámkem armáda a jiný se nedal sehnat. Nakonec jsme ale zvolili jiné řešení – na poli jsme natáhli dlouhý tlustý drát a po něm jezdila vidlička připevněná na tyči. Poloha tyče se vyhodnocovala a podle toho se měnil směr pohybu.
Takže agromost skutečně někde – s tou vidličkou – v provozu byl?
Ano, asi týden, pak jsme to museli demontovat. Už si nepamatuji proč, asi ho někde potřebovali. Nicméně to bylo prima. Hráli jsme si, bylo to tvůrčí a připadalo nám, že to má smysl. Pak ale přišel převrat a já se vydal jinam.
Mám ale jednu vtipnou historku na závěr. Jednoho dne mě v Elitexu zavolali na vrátnici, že si vjezd na náš ústavní dvorek vymohl řidič náklaďáku odněkud z Lednice. Pan řidič pravil, že nám veze od pana profesora pozdravení a náklad pod plachtou, který si ale rychle musíme složit, protože musí rychle zpátky. Ukázalo se, že to auto bylo plné zralých melounů, kterých musely být stovky. Takhle se nám pan profesor Surý odměnil, že jsme na něj byli hodní.
(Zdá se ale, že celá myšlenka nezapadla. Když při přípravě rozhovoru pan Vaške začal pátrat po internetu, konstrukci velmi podobnou jeho tehdejšímu agromostu našel u rakouského výrobce. Glosuje to takto: „Když si projdete jednotlivé fotky, uvidíte směrové detektory na dlouhých pákách, synchronní motory u každého kola, nádrž na vodu a elektrocentrálu. Rozdíly tu jsou – náš agromost měl subtilnější podvozek, který měl pouze dvě kola, o to tužší a masivnější byla konstrukce horního trubkového rámu.“)