Žížala obecná, autor: Jiří Bohdal, http://www.naturfoto.cz

třída	opaskovci - Oligochaeta
řád	žížaly - Opisthopora
čeleď	žížalovití - Lumbricidae
rod	žížala - Lumbricus (Linnaeus, 1758)
druh	žížala obecná - Lumbricus terrestris (Linnaeus, 1758)

Vzhled

Žížala obecná je živočichem euroasijského kontinentu. Má složené svaly ze dvou vrstev - příčných a podélných. Napnutím příčného svalstva se pohne dopředu přední část jejího těla. Vyvolané stahy svaloviny projdou celým tělem a umožní tak pohyb zadní části. Pak podélné svaly posunou ocasní částí. To už se ale napnulo příčné svalstvo a vše se znovu opakuje.

Sliz, který vylučují její žlázy, jí usnadňuje dýchání a pohyb po nerovném povrchu a zabraňuje vysychání kůže. Z tohoto důvodu se jí ale řada lidí štítí. Některé příbuzné druhy žížaly obecné mají světélkující sliz, např. žížala podhorská. Na přídi těla má hmatový prstík, který jí slouží k snazší orientaci. Při jemném promnutí tenké pokožky jsou zřetelně cítit redukované štětinky. Dorůstá délky přibližně 9-30 cm. Její příbuzní však mohou dosahovat mnohem větších rozměrů. 

Rozšíření

Většinou se vyskytuje v zásaditých nebo neutrálních půdách, mnohem méně už v kyselých půdách rašelinišť euroasijského kontinentu. 

Způsob života a potrava

Potravou je pro ní zem obsahující organické látky, spadlé listí nebo drobní uhynulí živočichové. Vše si schovává ve svých spletitých chodbičkách. K neutralizaci, tedy vyrovnání pH, spolykané půdy má v jícnu vápenité žlázy. Svalnatý žaludek rozmělní potravu a její zbytky pak žížaly vynášejí na zemský povrch ve formě malých hromádek trusu, jehož hmotnost za pár let dosahuje až několika kilogramů.

Žížala se stává obživou pro jiné živočichy, například kosy, drozdy, špačky..., které je možno vidět, jak opatrně kráčejí po zemi, naklánějí se dopředu a loví nepozorné žížaly ukryté těsně pod povrchem. Jsou potravou i ježků, jezevců, vlků nebo krtků, kteří stejně jako žížaly žijí pod zemí a taková pořádná svačinka o padesáti žížalkách jim přijde vhod.

Žížaly mají úžasnou regenerační schopnost. Když je nepřítel polapí, zůstane mu jen zadní část těla žížaly za opaskem (světlá, ztluštělá část v přední třetině těla, kde ústí četné žlázy - na obrázcích přeháněna). Konec těla žížale doroste. Pokud je ale přetržena přesně uprostřed,vždy zahyne. 

Rozmnožování

Jsou to hermafrodité, tedy obojetníci. Mají jak samičí,tak samčí pohlavní orgány. Ke svému oplození ale potřebují sperma druhého jedince kvůli odlišné genetické informaci. Páří se většinou za teplých letních nocí na zemském povrchu, kdy partnera přilákají svými pachovými signály. Leží podélně přitisknuti s hlavami na opačných koncích. Spojeni slizem si vyměňují sperma. Po odloučení si každý odnese část slizu, vylučovaného opaskem (Clittellum), z něhož vznikne slizový obal. Ten postupně klouže směrem k zadní části a bere s sebou spermiemi oplozená vajíčka. Po opadnutí z těla žížaly se z něj vytvoří slizové pouzdro (kokon), které obsahuje až dvacet vajíček. Z uzavřeného kokonu, který vydrží i v extrémně nepříznivém počasí, se většinou vylíhne jen jediná žížala. 

Ochrana

Hojnost žížal v půdě je zárukou vysoké kvality půdy, neboť je provzdušněná, výživná a tím i úrodná. Zákonem není zvláště chráněna.

český název	Žížala obecná
latinský název	Lumbricus terrestris
hlavní znaky	Poměrně velký velké oválně dorůžova zbarvené slizké tělo s výrazným tzv. opaskem v přední části těla
způsob života	Samotářský v podzemí
rozšíření ČR	Celá
rozšíření svět	Euroasie
potrava	Zemina, tlející rostliny, drobní půdní živočichové
počet mláďat	věšinou 1
ochrana	Není