Přísnější pravidla pro výrobu biopotravin a ekozemědělství jsou zejména v poslední době, a zejména mimo území naší země, pro spotřebitele jedním ze zásadních důvodů, proč dávají při nákupu potravin přednost výrobkům, které zemědělci produkují šetrnějším způsobem. Takoví spotřebitelé se tím v praxi podílejí na zlepšení stavu životního prostředí, byť si v porovnání s běžnou (konvenční) potravinou za biovýrobky obvykle něco připlatí.
Právě to ale dosud bylo a je hlavní brzdou k širšímu uplatnění bioprodukce na trhu.
Francie zakázala zeleninu ze skleníků
Ve Francii je to ale ještě jinak – tam navíc brání uplatnění bioproduktů nové (a v současné době platné) opatření. To zakazuje na trh dodávat bioprodukty z konvenčně vyhřívaných skleníků.
Již v červenci loňského roku o tom rozhodl francouzský Národní výbor pro ekologické zemědělství (CNAB) a uvedený zákaz platí od konce loňského prosince do dubna letošního roku. CNAB se k tomuto kroku rozhodl na základě údajů z Agentury pro životní prostředí a energetiku Francie (AGEME), podle níž vzniká v konvenčně vytápěných sklenících sedmkrát více skleníkových plynů (v případě pěstování rajčat), než je tomu v případě pěstování v létě.
A navíc má údajně skleníková produkce horší chuťové vlastnosti. Bioprodukty ze skleníků tak lze ve Francii prodávat, jen pokud jsou vytápěny z obnovitelných zdrojů.
Efekt opatření je minimálně sporný
Jestli ovšem Francie takovým krokem pomůže eliminovat oteplování planety, je otázka, na níž odpověď je s pravděpodobností hraničící s jistotou záporná.
Nelze totiž očekávat, že by francouzští spotřebitelé, kteří jsou na biozeleninu zvyklí, přestali tyto výrobky kupovat. To v praxi znamená, že se do Francie bude muset dovézt příslušné zboží ze zahraničí (zákaz totiž platí jen pro Francii). To samozřejmě znamená nějakou spotřebu pohonných hmot a téměř jistě ještě horší uhlíkovou stopu, než je pěstování biorajčat. Těžko se totiž bude biozelenina dopravovat za spotřebiteli na dvoukoláku.
Krok Francie je o to paradoxnější, že bioprodukty se běžně převážejí mezi státy i celými světadíly. Pokud by se tedy mělo o něčem diskutovat nebo něco omezovat, měl by to být obchod s biovýrobky, například nějaká regulace vzdálenosti dovozu a vývozu. Těžko totiž označovat produkt jako „bio“, je-li sice vyroben dodržováním zásad biozemědělství, ale následně obkrouží polovinu planety, aby se dostal za finálním spotřebitelem.
Takové „biovýrobky“ z Číny na evropském trhu, chceme-li to myslet s označováním „bio“ vážně, by jako „bio“ neměly být vůbec označovány.
I další argumenty kulhají
K „argumentaci“ AGEME a CNAB by také bylo vhodné dodat, že není prokázáno, že je produkce ze skleníků senzoricky a nutričně méně kvalitní. Je tomu právě naopak, protože skleníkové produkty jsou pěstovány v kontrolovaném, a tedy nekontaminovaném prostředí, na rozdíl od pěstování pod širým nebem, kdy se ani ten nejekologičtější zemědělec nemůže ubránit rizikovým látkám obsaženým ve vzduchu, vodě i v samotné půdě.
Moderní pěstební skleníkové metody navíc dokáží nejen snižovat, respektive prakticky eliminovat zatížení příslušných produktů kontaminanty, ale online péčí o pěstované rostliny zlepšovat právě i jejich nutriční vlastnosti. Nehledě na nové šlechtitelské metody, které obsah pro člověka žádoucích látek zvyšují zcela cíleně.
Inspirace pro EU?
Zákaz prodeje bioprodukce z konvenčně vyhřívaných skleníků hodlá údajně Francie prosadit i na úrovni celé EU. Zatím ale žádný takový návrh nepodala a doufejme, že pokud se tak stane, bude příslušný návrh odmítnut.
Už i proto, že v řadě zemí EU nelze kvůli klimatickým podmínkám bioprodukci, například právě zeleninu, pěstovat po většinu roku pod širým nebem. Má-li ji mít spotřebitel k dispozici v čerstvé podobě celoročně, bez skleníků se to neobejde.