Česká zemědělská krajina je pouští s minimem života. Rozlehlé lány plné pesticidů odrazují hmyz, ptáky i savce – situace je natolik vážná, že se oázami stávají houští pod sloupy elektrického vedení a polní hnojiště. „Bez zvyšování pestrosti krajiny se nepodaří zastavit dosavadní propad druhové rozmanitosti a krajina nebude schopna čelit probíhajícím klimatickým změnám. Součástí otevřené zemědělské krajiny se musí stát nejrůznější prvky na úrovni nejméně 10 % její výměry jako jsou meze, liniová zeleň, remízky, mokřady, úhory nebo květnaté pásy, které podpoří mizející druhy živočichů a současně přispějí ke snížení rizika eroze a k lepšímu zadržení vody v krajině,“ říká Václav Zámečník z České společnosti ornitologické.
Typickým ptačím druhem, který doplácí na současný způsob zemědělského hospodaření je čejka chocholatá (Vanellus vanellus), které ještě před stoletím byly naprosto běžným druhem. Se změnou hospodaření však začalo čejek dramaticky ubývat. V roce 1989 u nás hnízdilo sotva čtyřicet tisíc párů, dnes jich je stěží pouhých sedm tisíc. Podobně smutný osud s čejkou sdílejí chocholouš obecný (Galerida cristata) a sýček obecný (Athene noctua), kteří balancují na pokraji vyhynutí. Stejně jako čejky bývali chocholouši i sýčci typickými obyvateli tradiční pestré polní krajiny rozvrstvené remízky, cestičkami, křovinami a drobnými farmami.
Není kde postavit hnízdo, není co do zobáku
Čejky a chocholouši si rádi budují hnízdo na zemi, přímo v polní půdě. Jenže o tu se v posledních desítkách let už nestarají farmáři s koňmi, kteří by se hnízdům mohli vyhnout, ale velké těžké stroje. O místa k hnízdění přišli také sýčci, kteří si obydlí tradičně stavějí ve starých stromech s dostatkem dutin. Takových ale v dnešní polní krajině také moc není, a tak musejí vyhledávat spíše různá nenápadná zákoutí v hospodářských budovách.
Méně je i hmyzu, za posledních třicet let se ztratila zřejmě až polovina druhů (přesné číslo se ale zrovna u hmyzu určuje dost těžko). Třeba podle červeného seznamu bezobratlých vymizely z naší republiky stovky druhů hmyzu, to se ale týká jen nejlépe prozkoumaných druhů, celkově může jít o tisícovky druhů. Viditelně ubylo i menších savců, konkrétně u zajíců polních se zmiňuje až devadesátiprocentní pokles. Jedinci, kteří chtějí v člověkem změněné krajině přežít, se jí musejí přizpůsobit, a hledají proto netradiční řešení. Ubytování nacházejí pod sloupy vysokého napětí a jako do jídelny docházejí nebo přilétají ke kupkám hnoje. „Lidem se sloupy elektrického vedení nebo hnojiště nelíbí, vnímáme je spíš negativně, ale zvířata to vidí jinak. Pro ptáky představují třeba hromádky hnoje plné larev a brouků důležitý potravní zdroj, který může přispět k jejich přežití,“ zdůrazňuje Martin Šálek z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, jenž se výzkumem vlivu zemědělství na biodiverzitu dlouhodobě zabývá.
Snůška čejky chocholaté v oraništi – hnízdo akutně ohrožené zemědělskými pracemi. Foto Lukáš Kadava
Ptačí útočiště na hnojišti
Především hnojiště, která leží na poli celoročně, i v zimě, pomáhají ptákům polní krajiny přežít (blíže ZDE). Jednoduchá rovnice „čím více hnojišť, tím lépe pro přírodu“ ale neplatí. Uniká z nich močovina, metan a další plyny, které poškozují okolní půdu i vodu. „Neříkáme, že by mělo být více hnojišť, to určitě ne. Spíš upozorňujeme na to, že současná zemědělská krajina je na tom tak špatně, že aby v ní zvířata přežila, vyhledávají i takováto místa,“ dodává Martin Šálek. Svá negativa mají i sloupy elektrického vedení – kvůli nárazům do drátů či výbojům na sloupech ročně uhynou desítky tisíc ptáků, zejména větší druhy. Výzkum Martina Šálka je hodně postavený na aktivní práci v terénu, přímo v zemědělské krajině, kde sleduje, jak které prvky pomáhají, nebo naopak škodí rozmanitosti života. „Chtěli bychom s kolegy definovat, jaké je minimální zastoupení nezemědělských prvků v krajině, aby v ní nadále neklesala ohrožená biodiverzita,“ doplňuje.
Polní hnojiště – místa s vysokou biodiverzitou v monotónní zemědělské krajině. Foto Lukáš Kadava
Aby se podařilo skutečně navrátit bohatý život do nehostinných polí, bylo by podle Martina Šálka zapotřebí mnohem většího úsilí než jen přidat novou haldu hnoje. Je nezbytné, aby se změnilo dlouhodobé nastavení zemědělské politiky v celé Evropské unii. Aby však farmáři dobrovolně zmenšovali obhospodařované plochy a udržovali remízky, cestičky nebo mokřady, muselo by se jim to finančně vyplatit. Jedním z možných řešení jsou dotace. Jenže dohodnout se na strategii, která by byla výhodná pro všechny evropské země a zároveň nesnížila konkurenceschopnost na celosvětovém trhu, není snadné. „Nevidím to úplně pozitivně. Ale na druhou stranu vždycky nějaká naděje existuje. V Evropském parlamentu se například diskutuje o takzvané zelené dohodě, která by mohla výrazně podpořit dlouhodobou udržitelnost zemědělského hospodaření,“ říká Martin Šálek. Od rozpravy v evropských orgánech do praxe však bývá ještě poměrně dlouhá cesta. Není jisté, zda se podaří opatření, která by mohla být opravdu průlomová, vůbec prosadit. K úpravě smýšlení nás možná donutí, až změnu klimatu skutečně pocítíme. Proti jejím důsledkům se už i v Česku začalo aspoň trochu podporovat budování mokřadů a remízků, i když zatím jen na malých rozlohách a velmi pomalu.
Z přítomnosti hnojišť těží řada vzácných i běžných druhů ptáků. Foto Lukáš Kadava
Aby sýček mohl sýčkovat
Nebude však už pro některé živočichy pozdě? Třeba pro sýčka? V Česku zbývá jen posledních zhruba sto párů těchto malých sov s uhrančivýma očima. Přitom ještě za první republiky jich u nás žily desítky tisíc. Ornitologové před pár lety spustili velkou záchrannou kampaň, aby sýčkové úplně nevyhynuli. „Snažíme se spolupracovat se zemědělci, aby umožňovali sovám bezpečné hnízdění a hospodařili tak, aby ptáci nacházeli v okolí dostatek potravy,“ říká Martin Šálek. Letos se sýčkům dařilo, díky množství hrabošů rodiče vyvedli rekordních 95 mláďat, přičemž dvě třetiny z nich vylétly z budek vyvěšených během záchranné kampaně (blíže ZDE).
Skřivan polní – další typický druh otevřené krajiny přímo ohrožený současným způsobem hospodaření. Foto Jiří Bartoš
Z důvodu přemnožení hrabošů úřady souhlasily s plošným rozsypáním nebezpečného jedu na jejich hubení, a to i v oblastech středních a severních Čech, kde žije téměř celá populace sýčků. Jaký bude jejich další osud, se zatím neví. Sýčci hraboše polykají celé – riziko otravy tak je pro ně velmi vysoké a hrozí, že letité úsilí o záchranu soviček vyjde nazmar. Ochránci sýčků se pokoušejí dojednat alespoň nějaký kompromis, například aby se jed nepoužíval v bezprostředním okolí hnízdišť.
Polním ptákům, hmyzu i savcům by nejvíc pomohlo, kdyby se zásadně změnil současný způsob hospodářského využívání krajiny, který dnes připomíná spíš její drancování. Kdyby přibývalo alejí a remízků, křovinatých pásů, mezí, ponechávaly se staré stromy a jejich torza nebo se instalovaly různé berličky a sloupky… Kdyby suchá zemědělská poušť ožila různorodými krajinnými prvky. Prozatím si živočichové včetně hbitých čejek musejí vystačit i s útočišti pod sloupy elektrického vedení a s prostřenými stoly na kupkách hnoje.
Ekologické organizace aktuálně zahájily výzvu Za zdravou a pestrou krajinu, která reaguje na zásadní a dosud nedostatečně řešené problémy zemědělské krajiny. Opírají se přitom o data od mnoha odborníků, kteří se profesně zemědělstvím a zemědělské krajině věnují. Žádají veřejnost i zemědělce o podporu pro řešení, která by vedla k tomu, aby 200 miliard korun v nových zemědělských dotacích krajinu ozdravily a přispěly k návratu pestrého života do krajiny, zlepšení stavu půdy či snížení obsahu reziduí pesticidů v potravinách. Apeluje na politiky, aby vycházeli z dlouhodobých obav českých vědců o naše zdraví, stabilitu zemědělství na venkově i udržitelnost druhově rozmanité přírody v Česku. Výzva Za zdravou a pestrou krajinu navazuje na petici České společnosti ornitologické a Českomoravské myslivecké jednoty “Vraťme život do krajiny”, kterou v minulém roce podepsalo přes 56 tisíc lidí. I díky ní Ministerstvo zemědělství ČR omezilo maximální rozlohu monokultur na 30 hektarů. To však stále představuje rozlohu zhruba 50 fotbalových hřišť.