V dřívějších dobách se pro edafon používal hezký český termín „živěna půdní“. Ale podívejme se, co nám o edafonu říká Slovník přírodních věd z roku 1940: „EDAFON (geobionti, živěna půdní) je označení pro soubor živých organismů drobno- i hrubohledných (makro organismů), půdu obývajících a na ní svým životem odkázaných (název zavedl Francé). V e-u jsou zahrnuty tyto skupiny organismů: 1. Bakterie. 2. Houby (Phycomycety, Basidiomycety, Actinomycety). 3. Řasy (Algae). 4. Prvoci (Protozoa – Rhizopoda, Amoeby, Difflugia, Rotatoria). 5. Červci. 6. Roupice. 7. Želvušky. 8. Hmyz (drabčíci, hrobaříci, larvy různého hmyzu aj.). 9. Pavouci. 10. Stonožky. 11. Korýši. 12. Měkkýši. 13. Ssavci (krtek, myši, sysel aj.) – Společenstva edafonu žijí v biocenosních vztazích, které spočívají v tom, že si vzájemně připravují substrát a poskytují výživu (bakterie a houby hromadí dusík v půdě, mikroedafon je potravou žížalám atd.). – E. působí na chemické i fysické změny v půdě, vyvolává rozklad a přeměny ústrojných látek, napomáhá při tvoření struktury provzdušněné půdy i při biologickém čištění půdy (ničení pathogenních zárodků a pod.). Fysický stav půdy pozměňují hlavně vyšší živočichové (červi, hmyz, ssavci), kdežto rozkladu ústrojných zbytků a tvorby humusu se účastní hlavně mikroedafon. Praktický význam e-u spočívá v jeho vztahu k úrodnosti půdy: e. je tvůrcem její biologické činnosti. – Studiem e-u se zabývá souborně biologie půdy (edafologie, geobiologie), v jejímž rámci se věnují mikroorganismům půdní mikrobiologie či pedomikrobiologie.“
…a opět se nebudete nudit. Zjistíte, jak svět kolem sebe vidí včely, čmeláci a další opylovači, jakým způsobem je lákají některé z rostlin, aby vůbec mohlo proběhnout opylování. V posledním díle o přistěhovalcích a emigrantech si přečtete, že i rostliny se stěhují.
A hned je jasno. Ovšem nebyli by to přírodovědci, kdyby takovouto stručnou a poměrně jasnou definici nedokázali během času řádně rozkošatět a zkomplikovat. Edafon lze podle nich v zásadě rozdělit na zooedafon a fytoedafon. Fytoedafonem se dnes raději zabývat nebudeme, protože tím by téma ještě více nabylo, nehledě na to, že k rostlinnému edafonu v klasickém pojetí je nutno přiřadit ještě říše bakterií, hub a archebakterií. Zooedafon se pak nejčastěji dělí podle velikosti na mikroedafon, jehož zástupci jsou menší než 0,2 mm. Patří sem prvoci, želvušky, vířníci a některé hlístice. Mezoedafon má zástupce velké 0,2–2 mm a nalezneme mezi nimi například roztoče, chvostoskoky a většinu roupic. Makroedafon představují živočichové velcí 2–20 mm. Lze mezi nimi nalézt suchozemské korýše, mnohonožky, stonožky, plže, brouky a další zástupce hmyzu. Megaedafon tvoří živočichové větší než 20 mm a kromě větších druhů žížal ho tvoří především obratlovci. Najdeme mezi nimi nejen očekávaného krtka, ale i zástupce obojživelníků (blatnici česnekovou), plazů (slepýše křehkého), ptáků (ledňáčka, vlhu, břehuli), a dokonce i medvěda. Ano, i tento živočich se dá podle některých kritérií počítat mezi edafon. Kromě dělení edafonu podle velikosti jej lze hodnotit také podle míry vazby jednotlivých druhů na půdu, jak to navrhl český zoolog prof. Josef Kratochvíl. Jako euedafon označil druhy, které prodělávají celý svůj vývoj v půdě a půdu pokud možno neopouštějí, nebo jen ve zcela výjimečných případech. Příkladem mohou být zemivky či stonoženky. Protedafon tvoří živočichové, kteří v půdě tráví svůj larvální nebo post embryonální vývoj, jako například chrousti, kovaříci nebo cikády. Jako hemiedafon označil druhy, které jsou na půdu vázány jaksi „napůl“, často v půdě žijí, ale podmínky potřebné k životu mohou nalézt i v jiném prostředí, např. pod kůrou, v mraveništích nebo v trouchu v dutinách stromů. Sem patří především různé druhy stonožek, mnohonožek, suchozemských korýšů a hmyzu.
I když se to nezdá, příležitostí k pozorování edafonu má každý člověk habaděj. Stačí si v lese, třeba při hledání hub, sednout na chvíli do mechu a rozhrábnout opodál opadanku. Zcela jistě v ní naleznete nějakou svinku, střevlíka či mnohonožku a máte-li opravdu dobré oči, neunikne vaší pozornosti ani nějaký ten půdní roztoč nebo chvostoskok. Další jedinečnou příležitost máte při práci na zahrádce. Při rytí záhonků se edafonní živočichové objevují přímo houfně a přiznejte si, že jste si jich příliš podrobně nikdy nevšímali. Zkuste si určit třeba takovou žížalu, která se náhle objeví na povrchu při obrácení rýče. Uvidíte, že je to docela náročné, ale rozhodně zajímavé. A pokud nemáte zahradu, nezoufejte – i v květináči za oknem určitě objevíte chvostoskoky, nějakou tu zemivku či stínku. Pokud vás „živěna půdní“ zaujme a chtěli byste ji poznat hlouběji, do-poručujeme vám zhotovení Tullgren-Berleseho eklektoru. I přes složitě znějící název je to přístroj velice jednoduchý, který se skládá z větší skleněné nálevky upevněné na stojanu, ve které je vloženo přiměřeně husté sítko (aby jím zemina nepropadávala, ale živočichové mohli prolézt). Do nálevky se vloží vzorek zkoumané zeminy, nad ní se umístí žárovka (ne úsporná, ani LED) a pod nálevku se vloží kádinka nebo nějaká sklenička vhodné velikosti. Jak půdní vzorek zahřívaný žárovkou vysychá (může to trvat i týden), živočichové se jej snaží opustit a padají do kádinky. Zoologové do ní dávají fixační roztok (obvykle 4% formaldehyd), ale my necháme raději živočichy živé a důkladně si je prohlédneme pod lupou v pohybu. Pak je můžeme vrátit zpátky do přírody. Pokud by bylo složité sehnat velkou skleněnou nádobku, dá se přístroj improvizovat tak, že seřízneme vršek PET láhve a vložíme jej do zbytku láhve jako nálevku. Zkoumané vzorky pak budou sice menší, ale k seznámení se spoustou zajímavých tvorů to i tak postačí.