Extrémní sucho, které zasáhlo v letošním roce Českou republiku, oživilo diskusi o výstavbě nových přehrad a budování rybníků. Jenže právě průběh letošních veder zároveň ukázal, že tento způsob zadržování vody v krajině nefunguje. Informuje o tom Dalibor Dostál z organizace Česká krajina.
Srážek bylo totiž v letošním roce tak málo, že se bez vody ocitla i řada nádrží. Týkalo se to například přehrady Pařížov na Chrudimsku nebo nádrže Harcov u Liberce. Ale také mnoha rybníků. V Přibicích na Brněnsku vyschly hned tři, stejný problém řešili v regionu také v obci Ostopovice, podobný osud potkal i rybník Jirsák ve středočeské Čáslavi. I tam, kde se v rybnících voda udržela, byly hladiny vody výrazně nižší, od srpna navíc vodní plochy na mnoha místech pokryly nebezpečné, jedovaté sinice.
„Vodu je potřeba zadržovat v krajině, ne v přehradách. Voda v přehradě či rybníce je krajině platná asi jako sklenice vody v pražské hospodě člověku žíznícímu uprostřed Sahary. Musíme se co nejrychleji vrátit k přirozené skladbě lesů, protože listnaté a smíšené porosty, potažmo jejich půdy, zadržují výrazně více vody, než jehličnaté,“ upozorňuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky.
„Je také nutné zlepšit hospodaření se zemědělskou půdou. Kvůli používání těžké techniky je půda zhutněná, takže se do ní srážky hůře vsakují. Následkem používání chemických postřiků z půdy zmizely žížaly a další půdní organismy, které zvyšují vsakování vody dvakrát až třikrát. Kvůli hospodaření na velkých půdních blocích nestojí odtékající vodě v cestě žádné překážky a s vodou odtéká i ornice,“ dodává Miloslav Jirků.
Vědci již několik let upozorňují, že zdravá půdy by v české krajině dokázala zadržet 8,4 miliardy metrů krychlových vody. Kvůli špatnému hospodaření však v současnosti zadrží o 3,3 miliardy vody méně, zhruba jen 5,04 miliardy. Pro porovnání, jedna z přehrad, o jejíž výstavbě se v posledních letech diskutuje, má zadržet 15 milionů metrů krychlových vody. Podobně vychází schopnost zadržovat vodu při porovnání přehrad a lesů. Tři poslední zbytky lužních lesů a luk na Moravě při záplavách v roce 1997 zadržely podle ekologů třikrát víc vody než všechny přehrady v povodí Moravy a Odry dohromady.
Opatření vedoucí k lepší péči o půdu jsou proto klíčová. Pole je podle Miloslava Jirků například potřeba rozdělit na menší bloky, kde se budou střídat různé plodiny. Rovněž je potřeba začít podporovat zakládání travnatých, nebo prostě jen nekultivovaných pásů zejména tam, kde je potřeba vodu zdržet, aby rychle neodtekla spolu s ornicí, tedy na vršcích a na dnech terénních vln v polní krajině, ale také například podél polních cest.
„Vždy, když přijdou povodně nebo se objeví sucho, opráší socialističtí plánovači projekty, které nestačili vybudovat během čtyřicetileté éry komunismu. Přitom právě masivní zásahy do krajiny jsou jednou z příčin současné situace. Přehrady nejsou řešením problému, jsou jeho součástí,“ říká Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.
Zlepšení stavu lesů a půdy nejsou jediná opatření, která mohou zadržování vody pomoci. Změnu k lepšímu by přinesly i další kroky. Mělo by se například skončit s odvodňováním. Tomu sloužily především od druhé poloviny dvacátého století meliorace. V zemědělství se od nich, hlavně kvůli velké finanční náročnosti, z větší části upustilo, v lesích se však meliorační rýhy odvádějící vodu stále používají. Například farmáři přitom mohou stále žádat o státní podporu na odvodňování polí. Vědci proto požadují okamžité ukončení existujících dotačních titulů na odvodnění zemědělských pozemků, které jsou podle nich anachronismem v době, kdy země čelí dlouhodobému odvodňování krajiny.
„Právě umělé odvádění vody z krajiny člověkem zvyšuje tlak na její zadržování na jiném místě pomocí přehrad. Technické zásahy do krajiny jsou extrémně drahé a nikdy nefungují tak dobře, jako přírodní procesy, prověřené miliony let,“ doplnil Dalibor Dostál. Budování přehrad je navíc náročné na spotřebu betonu. Jeho součástí je cement a ocel, tedy dvě suroviny, jejichž výroba produkuje značné množství skleníkových plynů vyvolávajících změny klimatu, které jsou jednou z příčin současného sucha. „Navíc náklady na výstavbu jedné přehrady dosahují několika miliard korun. Tyto peníze by nám citelně chyběly na provádění skutečně účinných opatření v krajině,“ doplnil Dalibor Dostál.
O tom, že ani desítky let budování přehrad a regulace toků nezabránily letošnímu suchu, svědčí i porovnání se situací přes sto lety. V roce 1918 byla regulována třetina říčních toků a na území Česka bylo 17 přehrad. V současnosti je regulováno více než 90 procent tuzemských toků a existuje kolem 180 přehrad. Přesto ani tato masivní změna vodního režimu řízená člověkem letošnímu suchu nezabránila, vodu v krajině nezadržela ani nezachránila zemědělskou produkci.
Naopak, v konečném důsledku přispěla k rychlejšímu odtoku vody z krajiny, což se negativně projevuje jak v době záplav, tak v období sucha. Jednou z příčin je i to, že se celková délka vodních toků v Česku kvůli regulacím zkrátila o třetinu, u některých řek dokonce o dvě třetiny. Stalo se tak přebudováním přirozeně meandrujících toků lemovaných záplavovými oblastmi v napřímené kanály obklopenými hrázemi proti rozlivu a odvodněnou krajinou. Voda rychle protéká, aniž by měla čas do okolní krajiny vsáknout.
„Regulovaným napřímeným tokům je nezbytné vrátit alespoň částečně přirozený tvar se zákruty koryta a poskytnout jim prostor pro rozliv během vysokých stavů vody, která potřebuje prostor a čas, aby se stihla vsáknout, rychle neodtekla a nepáchala škody,“ uzavírá Miloslav Jirků.
Výrazný deficit srážek v prvních týdnech října a nadprůměrně vysoké teploty způsobily během minulého měsíce sucho na 83 procentech území České republiky ve vrstvě půdy do jednoho metru. V Česku šlo letos již o druhý vrchol sucha. Ten první se projevil v srpnu, kdy bylo suchem postiženo zhruba 94 procent území Česka, na sedmdesáti procentech republiky bylo tehdy sucho výjimečné či extrémní. Dva letošní vrcholy sucha připomínaly situaci z roku 2015. Celkově Česko zažívá již čtvrtý suchý rok po sobě.
Ochranářská organizace Česká krajina na projektech spojených s návratem a ochranou velkých kopytníků spolupracuje s experty z Biologického centra Akademie věd České republiky, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Univerzity Karlovy v Praze, Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky, České zemědělské univerzity v Praze, Mendelovy univerzity v Brně, Masarykovy univerzity v Brně a dalších odborných institucí.